úterý 7. června 2016

Chuťově i duchovně bohatý zážitek za syrova

Po dni stráveném na Rawfestu jsem se rozhodla, že vám sem sepíšu své zážitky, ale tak trochu mě předběhla paní učitelka ve škole se svým zadáním pololetní slohové práce - reportáž ze zajímavé akce. Využiji tedy toho, že už jsem své zážitky jednou sepsala, a přepíšu svou slohovou práci i sem, abyste si ji mohli přečíst i vy. Snad vás to naláká, abyste na Rawfest příští rok také zavítali.
Upozorňuji však, že tato reportáž je nepřesná v tom, že v ní vůbec nezmiňuji babičku, se kterou jsem tam byla. Vše ostatní je však můj pokus o zachycení tamní úžasné atmosféry (i když jsem se tedy nedržela přesného rozmístění stánků a detailů, přece jenom to je školní práce, která měla dost omezený rozsah - a ten jsem teda přesáhla).

úterý 31. května 2016

Eskapády vegetariána na cestě k veganství

Vydání článku Proč nejsem vegan? mi velmi pomohlo. Nakopla jsem se tím. Od té doby jsem se začala stravovat vegansky 5 dní v týdnu. S přestávkami (ty se nesly v duchu toho, že jsem vždycky někam odjela, kde jsem se nemohla stravovat po svém, nebo jsem měla tolik práce, že jsem jídlo řešila až jako poslední).
Rozhodla jsem se, že to aspoň zkusím. Začnu se soustředit na to, co jím, a překonám chuť na to, co normálně jím, ale jíst bych neměla pro blaho naší Země a zvířat, co na ní žijí. Vybrala jsem si, že se tak budu stravovat od pondělí do pátku, kdy si sama vařím, proto je jednoduché kontrolovat, co jím. O víkendu se budu snažit, ale ne to lámat přes koleno, protože jsem u rodičů a o vaření se dělíme.

Jak jsem se zbavila neveganských věcí ze svého jídelníčku?

pondělí 16. května 2016

A co takhle Jíst zvířata?

Jíst zvířata
Jonathan Safran Foer
Dokořán, 2015
292 stran

Jonathan Safran Foer je velmi zajímavým a pozoruhodným autorem. Ve světě literatury se dokázal prosadit dvěma beletristickými knížkami, obě se dokonce dočkaly i filmových zpracování. K tomu se však pan Foer rozhodl přihodit i jednu faktografickou knihu o tématu, které je mu blízké. Celý život totiž pendloval mezi vegetariánstvím a jedením masa, když se mu však měl narodit syn, rozhodl se zjistit si tolik informací, aby se mohl rozhodnout, co svému synovi naservíruje na talíř. Se svým průzkumem se potom rozhodl podělit i s námi prostřednictvím knihy Jíst zvířata.

Není tomu tak dávno, kdy jsem přečetla jinou publikaci od nakladatelství Dokořán o podobném tématu - Jíst slušně od Karen Duve, ve které psala o svých zážitcích na bio, vegetariánské, veganské a nakonec i frutariánské stravě. I tu mohu vřele doporučit, protože se dozvíte nejenom zajímavé fakta o tom, co jíme, ale i to, s čím se musí dennodenně potýkat člověk, který chce začít ubližovat co nejméně - a zároveň jak se vypořádat s tím, když se ukáže, že nejsme tak morální bytosti, za které jsme se považovali. Autorka je naprosto upřímná a na nic si nehraje, a to na knize nejvíce oceňuji. K tomu je opravdu zábavně napsaná.
Jíst zvířata je však něco jiného. Autor se zaměřil na opravdový průzkum, čistá fakta, většinou čísla, ale aby nás právě ty cifry nezavalily, prokládá je svými zážitky, zkušenostmi a příběhy. A nakonec to nejsou jen jeho vlastní příběhy, ale i příběhy ostatních lidí - vegetariánů, veganů, aktivistů, masožravců, pracovníků v masném průmyslu a obyčejných lidí.

V čem spočívají dvě nejsilnější stránky této knihy?
1. Fakta
2. Prostor pro vyjádření všech stran (ne obou, všech - protože jich je mnohem více, než si dokážeme představit - zdaleka už nejde pouze o spor mezi vegetariány a masožravci)
K tomu všemu je ale Foer opravdu dobrý spisovatel, který dokáže i ty nejsušší informace zpracovat tak, že se nestačíte nudit. A nebo jsem pro toto téma příliš zapálená?

Jelikož se vegetariánsky stravuji už přes dva roky, můj osobní výzkum tomu předcházel další dva roky předtím a stále probíhá, dozvídám se nové informace, čtu články, statistiky,... Mohla jsem si myslet, že se nic nového nedozvím. Ale dozvěděla jsem se nová čísla, nové poznatky a nová fakta. I tak se může stát, že jste mnohem informovanější než já - má vám tedy tato kniha stále co nabídnout?
To, co jsem jinde nesehnala a sama jsem se na to bála zeptat, jsou názory lidí, co pracují v oboru - vlastníků farem, jatek, velkochovů, zároveň však i vrcholných aktivistů nebo například lidí, co maso nejedí, a přesto chovají krávy na porážku. To vše je přinejmenším zajímavé, vyslechnout si názory a pohledy druhých. Nemusíte s nimi souhlasit, ale je dobré si je vyslechnout. Mně tím tato kniha nabídla mnohem širší rozhled, najednou jsem zjistila, že je tento problém mnohem komplexnější, že opravdu nejde jenom o to, zda maso jíme či nejíme. Je to mnohem složitější než tato základní otázka, která sice stojí v středu toho všeho, ale mnohokrát se rozvíjí do spousty dalších směrů. 
A pokud i toto máte zmáknuté, tahle knížka se pro vás stále může stát životním příběhem jednoho muže, který se vzdělával a hledal informace, aby si vybral správnou cestu. Možná cestu, kterou jste si už vy sami vybrali, na kterou se plánujete vydat, o které smýšlíte skepticky, ale přesto jste otevřeni novým věcem, o které ani v nejmenším nemůže být ve vašem případě řeč. Tahle kniha vás buď udrží na té cestě, nebo vás na ni popostrčí, nebo vás utvrdí v tom, že na ni nikdy nevstoupíte. Je to jenom o tom, na kolik jsou vaše oči a mysl otevřená. Ráda bych tvrdila, že tato kniha mění životy, ale tak dobrá není. Změní život jen těm, co jsou změnám otevření. I kdyby to mělo znamenat, že si už nikdy nedají pravou svíčkovou.

Hodnocení: 5/5

středa 11. května 2016

Doporučení cruelty-free kosmetiky | Kosmetika netestovaná na zvířatech

Po dlouhé době jsem se opět odhodlala natočit video. Snad někomu pomůže nebo někoho inspiruje. Za to bych byla moc ráda.


Snažila jsem se být co nejstručnější (kdybyste viděli, kolik jsem toho musela vystřihnout), ale moc mi to teda nejde. 
Dlouho jsem nemluvila do kamery a vidím to na sobě. Měla bych cvičit častěji.

středa 17. února 2016

Proč nejsem vegan? | Osobní zpověď vegetariánky


Je to dost zvláštní a prapodivné, protože vím proč nejsem a proč chci být veganem. A zároveň se za sebe trochu stydím, ale zase si to sama sobě dokážu omluvit a vlastně je to celé prazvláštní a sama nevím, jak se s tímto článkem nakonec poperu. Ale asi se prostě potřebuji vypovídat a udat důvody, které nejsou pravými důvody, ale výmluvami. Vegani mě můžou proklínat, protože si to zasloužím. Sama sebe ale nechápu, proč s tím něco neudělám. Hádám, že jsem si vymyslela další výmluvu...

Dobrá, tak se tedy ptám...

Vegetariánkou jsem už dva roky a počítám dva roky, i když jsem několikrát udělala chybu. Například mi taťka neřekl, že do vdolků nedává olej, ale sádlo. Takže ano, stále počítám dva roky, i když jsem někdy v první polovině měla dva vdolky, ve kterým bylo sádlo. Jo! A ještě ten zatrachtilý Pribináček - kdo by čekal, že do něj dávají želatinu? Nicméně jsem se poučila a čtu složení pečlivě i u potravin, u kterých bych žádnou nekalost nehledala - díky tomu jsem se vyhnula strouhance, ve které kromě sádla byla i spousta nestydaté chemie.
Takže ano, dělám chyby, ale nevědomě. Proto se stále pokládám za vegetariánku. A zlepšuji se, a to pokládám za to hlavní. Zdokonaluji se ve svém životním stylu. Začínala jsem nejedením masa. Pak jsem se pečlivě začala vyhýbat i sádlu a želatině. Nakonec si hlídám i syřidla v sýrech, které jím. Od jídla jsem přešla k oblečení a přestala kupovat kůži a kožešiny, ale ještě mi dá přemlouvání ostatních, aby mi nic podobného také nekupovali. Hlídám, abych nejedla nic s karmínovými barvivy, abych náhodou nesnědla i nějakého broučka. Přestala jsem jíst jakékoli prášky, když jsem zjistila, že i v nich je želatina. Nakonec přišla na řadu kosmetika. 
Mou základní myšlenkou, která mě v tom všem pohání je to, že nechci, aby kvůli mně umíralo jakékoli zvíře. Kvůli kosmetice zvířata zpravidla neumírají, ale trpí, i když nakonec je tak jako tak zabijí nebo zemřou sama. I kdyby jen trpěla, rozhodla jsem se, že to podporovat dále nebudu. Výhodou bylo, že o svou kosmetiku se starám já sama (pokud mi tedy zrovna nikdo nic nekoupí) - sama si ji vybírám, sama si ji kupuji. Proto nebylo těžké přejít na tu šetrnou, nikoho kromě sebe jsem tím neomezovala (a omezováním myslím nekonečné hledání těch správných, co nejlevnějších a snadno dostupných produktů). Začínala jsem kosmetikou z drogerií jako Alterra nebo Alverde, protože byla veganská. Postupem času jsem zjistila, že to nestačí - tato kosmetika může být i tak testovaná. Přešla jsem tedy na Manufakturu, Urtekram, Freeman a podobné značky a jsem mnohem spokojenější. Vyšší cena, to ano, ale mé tělo a vlasy jsou mi vděčnější.
S kosmetikou to bylo jednoduché, protože - jak jsem řekla - nikoho tím neomezuji. S veganstvím by nebyl takový problém s hledáním ani cenou, protože to už mám všechno nastudované a vyzkoušené, ale byl by problém s omezováním ostatních. Nebo to je možná jen ta výmluva, kterou si namlouvám.

Sama sebe stravuji z 80 % vegansky. Sama si vařím vegansky. Když chci použít mléko, použiji rostlinné, když chci smetanu, tak rostlinnou. Když je nemám doma, nepoužívám je. Problémem (nebo alespoň tím, co pokládám za problém) je to, že nezůstávám na jednom místě, často se stěhuji a pokaždé žiji s někým jiným. Přes týden bydlím s babičkou a dědou, velkými jedlíky všeho neveganského, o víkendech buď s mamkou, nebo s taťkou, taktéž konvenčně se stravujícími lidmi, ti jsou ovšem k mým alternativám přístupnější a rádi ochutnají.
Většinou si vařím sama. Ale s tím, že chodím do školy, na kroužky a mám spoustu dalších koníčků a volnočasových aktivit, ne vždy mi zbývá čas na vaření nebo nakupování jídla. A tak to většinou dopadne tak, že mi uvaří nebo nakoupí oni. A oni to myslí dobře, uvaří mi bez masa, to beze všeho. Ale neuvaří mi vegansky. Použijí vajíčka, mléko, tvaroh, sýr, máslo. A já, jelikož nejsem vegan, to sním, i když bych si to sama udělala jinak. A když si nestihnu nakoupit, nakonec si i já sama dám ten rohlík se sýrem nebo vajíčko.
Samozřejmě bych se mohla rozhodnout stát se veganem, v rodině to oznámit, poprosit je, aby to respektovali, a když mi budou vařit, aby mi vařili jen podle mých požadavků, nebo vůbec. Ale když většinu týdne trávím s babičkou a dědou, kteří mají problém už jen s tím, jak se stravuji teď, a ne vždy to ponechají bez poznámek a připomínek, nějak se mi nechce do toho oznámení jít. Sama sobě si stojím v cestě, ale zbývá mi už jen rok a půl než odejdu na vysokou a budu si žít podle svého, proto jsem se rozhodla, že je nebudu dráždit ani jim přidělávat starosti, když mě mají pět dní v týdnu na očích. Budu se holt muset snažit nakupovat si a vařit včas.
Potom tu je ještě školní jídelna... Občas i tam udělají veganské jídlo, ale to je spíš náhoda a velmi výjimečná. Ale zpravidla se každý den dočkám vegetariánského oběda, i když ani to není bohužel pravidlem. Původně jsem si myslela, že bych si vařila vlastní obědy, ale když jsem zjistila, že se tam většinou toho bezmasého jídla dočkám, zpohodlněla jsem a začala do jídelny chodit v klidu a v pohodě. Občas mě ale zradí a já bych si měla připravit něco sama. V pondělí, středu a pátek to nevadí, ale v úterý a čtvrtek mám odpoledko a oběd potřebuji. Proto jsem si myslela, že si uvařím. Ale nestihla jsem to. Nestihla jsem si uvařit a nakonec jsem skončila ve školním bufetu na toastu se sýrem. Nestíhám si dělat pořádné večeře, natož abych si uvařila vhodný studený oběd na další den.

Takže čtyři dny v týdnu (většinou) chodím do školní jídelny na vegetariánské obědy. Doma mi vaří vegetariánská jídla, když si nestihnu uvařit sama nebo když mi chtějí udělat radost a usnadnit práci. Sama sobě vařím vegansky a sama si vybírám veganská jídla, pokud si tedy stihnu nakoupit.


Proč nejsem vegan? Kvůli času, strachu a lenosti.
- Nemám čas si vařit a nakupovat každý den.
- Mám strach konfrontovat prarodiče s tím, že chci ohrožovat své zdraví vyloučením i ostatních živočišných produktů.
- Jsem líná udělat změnu, protože by to vyžadovalo mé úsilí, obětování času a pokoření svého strachu. Musela bych čelit přemlouvání, vymlouvání a nekončícím poznámkám o tom, jak si furt akorát vymýšlím a jak hazarduji se zdravím.

Proč chci být vegan? Protože mi to přijde jako nejlepší řešení pro zvířata, planetu, lidi i své zdraví.

(S tímto přístupem se ovšem stanu veganem až na vejšce, pokud si i tam nenajdu nějakou výmluvu.)

Proč to sem všechno píšu? Abych se vypovídala a možná abych pochytala nějakou kritiku od veganů, aby mě to trochu nakoplo.
Nejhorší na tom je, že vím, co musím udělat, ale bojím se to udělat. Nebo ne. Jsem na to jen hrozně pohodlná. A tak nevím, jestli mám prostě ještě ten rok a půl vydržet, nikoho s tím v rodině neotravovat, a až si půjdu po svých, zkrátka si začnu žít tak, jak chci, a ostatní s tím už seznámím, protože s nimi nebudu v každodenním kontaktu.

Mám obrovský konflikt sama se sebou. Pokud by se mezi vámi našel někdo, kdo podobný konflikt už překonal nebo se s ním také potýká, ráda bych, kdyby se podělil o své zkušenosti. 
A vegani - prosím, seřvěte mě! Moc vás obdivuji a od vás by mi to snad pomohlo něco udělat. Děkuji.

Pár obrázků, které by mi mohly pomoci (i když jsem je viděla už tolikrát...). Nebo, které by mohly pomoci vám...

středa 6. ledna 2016

Člověk je líný, ale dobrý

Vždy potřebuji alespoň trochu zdeptat, abych se na svět mohla znovu podívat o něco růžověji. Jako optimistu a snílka mě nejvíce zmáhají ty okamžiky, kdy přestávám vidět světlo. Kdy se rozčílím a dělám ukvapené závěry. Kdy zobecňuji a házím na svět špínu. Díky tomu však ty špatné emoce odstraním ze své duše a můžu si dál žít svůj krásný, idealistický život.
Včera jsem se rozčílila kvůli konvencím. Jak člověk řeší jen to, aby zapadl do společnosti, aby nevyčníval, aby dobře vypadal, místo toho, aby se řešily skutečné problémy. Normálně mi přijde zbytečné se nad tím rozčilovat, protože rozzlobením konvence neodstraním. Ani tlacháním. I tak jsem to ale udělala a přemýšlela nad zbytečným. 
Hned druhý den jsem ale získala zpátky svou energii. Viděla jsem lidi, co pomáhají, co šíří lásku a dobro, viděla jsem soucit a odvážné činy. Moc mi to zvedlo náladu. A nejvíc mi byla zvednuta dnes v podvečer.
Ve škole jsem se přihlásila na předčítání knih seniorům v pečovatelském domě. Těšila jsem se, jak každé pondělí a pátek udělám něco hezkého a poznám krásné lidi, kteří snad budou mít radost z toho, že jim někdo čte zajímavý příběh. Jsem na to přihlášená už pár měsíců, ale dostala jsem se tam zatím pouze jednou jedinkrát.
Proto jsem se byla zeptat, jak často to předčítání vlastně je, že na mě stále nevyšla řada. A nemohlo mi udělat větší radost slyšet právě tato slova: "Když vás se přihlásilo strašně moc!"
Nemohla jsem uvěřit, že se nás přihlásilo tolik. Tolik zájemců a dobrovolníků, kteří obětují hodinu svého času pro to, aby mohli kvůli neznámým lidem namáhat své hlasivky. Nebo vlastně tolik dobrých duší, kteří chtějí udělat něco milého, co vlastně ani nebolí.
Došla jsem díky tomu k tomuto závěru. Lidé jsou sice líní, ale pomáhat chtějí. A řadím mezi ně i sebe. Už dlouho jsem chtěla předčítat v pečovatelském domě, ale styděla jsem se tam jít zeptat. Bála jsem se a pokaždé jsem si našla výmluvu, abych si nic nevyčítala. Byla jsem zkrátka líná. Jakmile však ve škole vyvěsili plakát, ve kterém se ptali po zájemcích, přihlásila jsem se do minuty po tom, co jsem vývěsku přečetla. 
Je možná škoda, že neumíme projevit vlastní iniciativu, ale je skvělé, že se dokážeme chytnout iniciativy druhého. Je úžasné, že chceme pomáhat, jakmile nám k tomu někdo aspoň trochu vystele cestičku. Není to to nejideálnější řešení, ale je to bezvadná cesta. Výsledek za to určitě stojí.
Pozitivní mi na tom přijde i to, že to dle mého názoru mnohem více lidí nakopne do další dobrovolnické služby, na kterou se přihlásí už ne přes školu, ale přímo v pečovatelském domě. Alespoň já se na to chystám příští školní rok, až nám tato čtecí akce skončí. Poznala jsem tamní prostředí, tamní personál, vím, kde to najdu a co mě může čekat. Stačí tato zkušenost a spoustě lidem to otevře dveře dál. Nebo si spíš uvědomí, že si takové dveře můžou otevřít sami, nesmí se ale bát.
Život je z velké části hlavně o šancích, které se rozhodneme chytit za pačesy, nebo které necháme být. Obě rozhodnutí nás v životech někam zavedou. Chycené šance, a to i ty, co nedopadnou zrovna dobře, nás přeci jenom zavedou o trochu dál. 

středa 30. prosince 2015

Na procházce do kravína

Kravín je pro mě hodně zvláštní místo, protože právě tam se začalo formovat moje velké životní rozhodnutí. Proto se tam ráda vracím - svým způsobem. Připomíná mi to mou volbu a proč jsem se pro ni rozhodla. 

Dnes byl výjimečně krásný den. Poslední dny si užívám jeden jako druhý, protože se nemusím brodit kupou sněhu, ale mohu si užívat krásného sluníčka, které mě hřeje do zad, zatímco našlapávám na zmrzlá stébla trávy. Miluji tuto zimu, jen mi je líto vlekařů a vášnivých lyžařů.
Nemohla jsem být celý den zavřená doma, tak jsem šla na procházku. Nejdřív jsem se podívala do krmítka, zda mají ptáčci dostatek zrníček. S povzdechem jsem zjistila, že za poslední dny jsem nemusela přisypávat, protože se žádní ptáci neukázali. Krmítko zelo prázdnotou, zato zrní tam bylo dostatek. Potom jsem šla vyhodit odpadky a nakonec jsem se prohrabávala dílnou, abych našla starou síťku proti okusu na svůj stromek. S hrůzou jsem zjistila, že si na něm pochutnával nějaký králík. Nerada bych tomu tvorečkovi upírala dobrou kůru, ale zároveň nehodlám ohrožovat tak mladý stromek, který by tím ztratil svoje právo na zdravý vývoj. Tak jsem ho obalila síťkou a doufala, že si králík najde jinou oběť.
Prohlédla jsem si rybník. Žádná známka života. Vydala jsem se přes louku za sluncem. Vyšla jsem na nedaleký kopeček a hleděla do dálky. Uvědomila jsem si, v jak krásné zemi žiji a obvzlášť v jak krásném kraji. Všude kolem malebné kopce, mezi které jsou vsazeny drobné vesničky. Slunce nad hlavou, slunce v duši. Pak jsem spatřila kravín, který seděl na kopci přes silnici. V té chvíli jsem věděla, kam půjdu.
Byla jsem tam několikrát. Před rozhodnutím i během. Pokaždé jsem věděla, co uvidím, ale chtěla jsem to vidět znovu. Chtěla jsem je pozdravit, politovat, pobrečet si nad svou neschopností a nespravdlností ve světě a odejít.

Jakmile jsem k nim přistoupila, začalo se ozývat všemožné poposedávání. Všechny vstaly a otočily se mým směrem. Přiblížily se a nakonec začaly prostrkávat hlavu ohradou. Kolena, bříška, ocasy - vše od hnoje. Přestala jsem vnímat tyto vady na kráse a pohlédla jsem jim do očí.  To už se jich ke kraji nahrnulo celé množství a všechny mne pozorovaly. Ty, co stály vzadu nebo ve vedlejší budově, začaly bučet. Byly zrovna tak zvědavé, ale vidět mě nemohly.
Přistoupila jsem k nim blíže a natáhla ruku. Bázlivě se odtáhly, ale jedna si mě pomaloučku, polehoučku očichala. Ukázala zuby, vystrčila jazyk, ale to už jsem ucukla já. Chtěla jsem ji podrbat, ale oslintaná jsem být nechtěla. Pohladit se ale nenechala, pokud by to neznamenalo strčit jí dlaň do tlamy.

Vzpomněla jsem si na telata, která jsem tam na začátku roku viděla. Bylo to na jaře, možná v létě, sama už ani nevím, jestli to nebylo rok předtím. Ta se pohladit nechala, ale stejně nejvíce toužila po tom, aby moje ruka skončila v jejich ústech. Nejdřív mi žužlala prsty, pak celou dlaň a za chvíli i kus předloktí. Sála jako o život a v jejich očích se odrážel smutek, že žádné mléko nenašla. Sát ale nepřestávala. Přišlo mi to legrační, ale chtělo se mi brečet. To, že vám tele žužlá ruku, je komické, ale důvod, proč vám ji žužlá, už tak komický není.

Velké krávě jsem se ovšem svou ruku věnovat bála. Bylo mi jich však líto ještě víc.
Určitě jim nebyla zima, na to jich pod střechou bylo příliš mnoho. Přemýšlela jsem ale, kdy se dostanou ven. Jestli se vůbec dostanou ven. A jestli někdy venku na pastvě byly. V okolí kravína se nepásly. Neviděla jsem je tam, nemyslím si, že se tam normálně pasou. A netuším, zda je na pastvu převážejí někam jinam. Modlila jsem se, aby ano, ale bohužel nevím.
Viděla jsem smutek v jejich očích. Nevím, zda jim vadí, že jich tam je tolik. Nevím, zda jim přijde, že mají málo místa. Třeba je to pro ně v zimě takto nejvýhodnější, aby udržely stálou teplotu okolí. I tak mě ale znepokojovala myšlenka, že jsou takto zavřené nejenom v zimě, ale i po zbytek roku.
Tak zvědavé, tolik toužily po dotyku, po kontaktu. Nebo po jídle? Tak žádostivě na mě koukaly a já nevěděla, co pro ně udělat. Nakrmit je? Neměla jsem čím a nevěděla jsem čím. Pustit je ven? Nedostala bych je sama na vhodnou louku, nedokázala bych je sama odvést ani uhlídat ani jsem nevěděla, zda by jim to neuškodilo. Pohladit a politovat? Ano, to jsem mohla. Nejíst je? I to můžu. Nepodporovat jejich utrpení? I to je možné, i to zvládnu.
Běžte někdy do kravína a pohlédněte do těch očí. Stačí otevřít ty vaše a snad pochopíte, o co se tu snažíme. Jde pouze o soucit. Bez soucitu nepochopíte, proč to všechno děláme a vegetariánství vám nadále bude připadat jako zbytečný vrtoch beze smyslu. 

Přeji vám šťastný nový rok plný správných rozhodnutí!